Leňulka v Itálii

Tak se loučím. S tímhle blogem. Jeho existence byla navzdory mým očekáváním krátká, obsah taky celkem nečekaný a poměrně skromný co do kvantity.

Rozumím lidem na ulici, potkávám kamarády a známé, a když si koupím lístek na vlak, můžu s ním zrovna utíkat do rychlíku. Na stole máme bramborový salát a filé, v obýváku se z tácku směje vánoční cukroví (švestky naložené ve slivovici a obalené v čokoládě se smějou vždycky jenom chvíli), naši se v pololeže dívají na pohádky a až do včerejška jsme u té televize svorně tleli dleli i s bráškou. Vánoce jsou přece o tom být spolu, ne? Na půlnoční jsme se scházeli z různých koutů vesnice, mladí, zralí, staří. Nový pan farář má silný zvučný hlas, dobrý projev a zajímavé myšlenky a slovní obraty. Po mši jsme si s kamarády a známými venku před kostelem popřáli krásné svátky...

Pár myšlenek Antoine de Saint Exupéryho... Vydal Albatros, 1977.

Když se člověk někam fakt netěší, dopadá to excelentně. Opět potvrzeno.

Aneb co by vás mohlo překvapit v italských vlacích :-)

Měla bych psát esej. Jakože vážně. Deadline má sice až v lednu, ale přes Vánoce se s ní určitě štvát nebudu (a to ani pokud ještě nebude hotová) a na poslední chvíli to jaksi nikdy není ono. Tedy, měla bych psát esej. Zůstanu pro tuto chvíli jenom u toho psaní. Co je tedy v městečku pod Apeninami nového?

Co vede matky, ochránkyně svých hnízd, ptáčat, tím spíš neopeřených, k tomu, že se jich vzdají? Jak velké utrpení tomu činu předchází? A jaké následuje?

Italové se rádi druží. Nejen že pokud vyloženě nemrzne, tak skoro v každou denní dobu po ulicích různě posedávají skupinky lidí různého věku na lavičkách, zídkách, obrubnících a tak dále (v tomto ohledu obdivuje zejména téměř mrazuvzdorné paní důchodkyně a pány důchodce, kteří tlachají na lavičce i tehdy, když mě studí jenom pohled na ni). Oni spolu i vaří. Je to logické. Rádi jedí, rádi se druží, tak to spojují.

Pantheon, Koloseum, Forum Romanum, kostely, fontány... To všecko jsme zvládli během poloviny našeho společného víkendu v Římě. Neděli moc zmiňovat nebudu, po dlouhé pařbě jsme se vzbudili až odpoledne :-)

Po měsíci těšení a zážitků všeho druhu a hlavně bez sebe navzájem jsme se zase potkali. Tenhle víkend patřil bývalým studentům z Perugie. Pokračování erasmáckého ráje se konalo v v italské metropoli :-)

Jiný kraj, jiný mrav. Semtam taky nemrav(a) :-) Občas zpozoruju něco, o co by možná stálo se podělit...

Šla jsem do města najít jeden krámek. Tušila jsem, že v tak velkém městě musí být. Nevěděla jsem kde přesně. Tak jsem šla a šla, párkrát jsem odbočila, dala si kafe na jedné zahrádce, kochala se podzimní Itálií... a pak jsem se ztratila.

Jsem opravdu v cizine. K jazykum, kterymi se domluvim, potrebuju i na uni pridavat ruce a nohy. Akademicka ctvrthodinka tu neznamena "15 minut tolerujeme", ale "vsichni vcetne profesora prijdou minimalne o ctvrt hodiny pozdeji, nez je uvedeno v rozvrhu". A tak dal.

Zdravim z Forli! Je to takove ne uplne velke ani ne uplne male mestecko. Pracovne jsem mu rikala vic jak tyden p*del. Nez me nasi trochu zdrbali za to, ze diky tomuto pojmenovani cekali neco o dost mensiho a pak tu hodinu hledali barak, v kterem bydlim.

Uvazovala jsem, jak nazvat svoje soucasne ubytko. Domov to neni, hruza to neni, k idealu taky neco chybi (jsem holt zvykla na jiny standard)...

Nebo si to aspoň myslím :-)))

Jestliže jsem včera měla pocit, že byla mlha, byla jsem na velkém omylu. Ta opravdická mlha, přes kterou člověk nevidí opravdu nic, se objevila až dnes. Naštěstí nebyla ráno taková zima jako včera a z pošmourného rána se vyloupl teplý den :-)

Pochopitelně chci tento amatérsko-novinářský počin dobře uvést. Proto by aspoň první článek měl přiblížit hlavní důvod mého pobytu v tomto ještě donedávna teplém a slunečném městě. A tím je, samozřejmě, studium :-)

Ony i ty pařby umí unavit! ;-)